Žila byla jedna mladá slečna. Vašinka se jmenovala. Vašinka byla takové hodné děvče z takové normální české rodiny. Ona si moc normální ale nepřipadala. Na podzim jí kolem krku a ramen totiž začaly vyrůstat malé rostlinky. To ji vyděsilo. U nikoho v okolí tyhle rostlinky neviděla. Raději o tom proto nikomu neřekla. A začala se zahalovat. A protože rostlinky postupem času rostly a sílily, přicházela na čím dál důmyslnější maskovací triky. Roláčky, svetry, šály, nákrčníky, kapuce. Podzim zrovna přecházel do zimy, takže nikdo nepojímal žádné podezření. Ve třídě se jí občas někdo zeptal, jestli jí není teplo. Odpověděla, že na ni asi něco leze, tak se přioblékla, ale jinak je jí dobře. Ale nebylo jí vůbec dobře. Čert vem horko. Ale ta úzkost, kterou měla uvnitř. Ten pocit samoty a života ve lži. Každý večer usínala s brekem a obavou z dalšího dne. Dny plynuly a s oteplováním po zimě sílila její panika. „Co budu proboha dělat, až bude venku třicet!?“ Přes slzy a strach už nedokázala spát. Když nespala čtvrtou noc a ve škole dostala svou první poznámku, rozhodla se vyhledat odbornou pomoc. Svěřila se do rukou psychologa, doufajíc, že dostane nějakou zázračnou pilulku na spaní. Psycholog se pídil po důvodech nespavosti. „Z čeho máte strach, Vašinko?“ Vašinka cítila, jak se jí slzy derou do očí a srdce buší čím dál rychleji. Věděla, že když to neřekne teď a tady, asi se z toho zblázní. Nadechla se a přes slzy a zalykání popsala, na co myslí každý večer před spaním. Za celou dobu se neodvážila odtrhnout oči od podlahy. „Panebože, tak už něco řekni!“, modlila se. „Vašinko“, usmál se psycholog. „Víte, že tyhle rostlinky máme úplně všichni?“ „Co?“, podívala se nevěřícně na psychologa. Ten poodhrnul plášť a ukázal Vašince čerstvě posekané keříky u krku. „To mají všichni?“, řekla ještě potichu. „Tak proč mi to nikdo neřekl?!“, rozčílila se snad poprvé v životě. „A zkoušela jste se někoho zeptat? Svěřovala jste se s tím někomu, Vašinko?“. Neptala. Nesvěřovala. Myslela si, že je jediná, že se jí ostatní budou smát, že ji nebudou chápat. Tahle návštěva u psychologa změnila všechno. Vašinka napsala o rostlinkách knihu a zpopularizovala jejich volný růst. Díky němu se zvrátilo globální oteplování a hladomor, za což ještě za svého života dostala desítky významných ocenění. Pro ni ale bylo největší vítězství to, že vždycky, když ji něco trápilo, svěřila se svým blízkým a na nic už nebyla sama.